Jak jsme se našli
To bylo tak…
Na počátku všeho bylo několik (no, několik, hodně několik) postarších marionet nalezených v jedné veliké, červotočem provrtané skříni. Byly moc pěkné, tak jsme se je rozhodli opravit. A poté, světe div se, byly ještě hezčí! Neuvěřitelné. Co teď s nimi, když jsou tak pěkné? Naštěstí v Sedlčanech tou dobou nebyla klasická loutková scéna (jediné loutky široko daleko byly ty naše), tak jsme ji mohli v klidu založit. A jak jsme jí tak zakládali, tuším, že to byla sobota osmýho a pršelo, tak někdo řekl, že by to loutkové divadlo mohlo být divadlem dětským, abychom při tom divadelničení dělali taky něco s mládeží. Tak proč ne? Vlastních dětí jsme měli dost, naši kamarádi také nějaké měli, dokonce i lidé, které jsme do té doby neznali, nám nějaké poskytli. A tak jsme se založili.
Jak to bylo dál
No, jak…
Co potřebuje takový spolek zejména v počátcích svojí existence? Kamarádství? Správně. Štěstí? Ano, to také. Lásku? Ano, minimálně k umění ano. Ale já mám teď na mysli peníze. Stran financí jsme tedy požádali o pomoc nadaci Patronát Sedlčansko, která nám následně v našem rozjezdu finančně hodně pomohla (a pomáhá i nadále), takže jí za to děkujeme, je moc hodná. A začalo se to rozjíždět. A docela efektivně. Děti nejenže divadlo hrály (a pěkně), ale podílely se taky na přípravě rekvizit a pomůcek pro různá představení. Z těch prvních jmenujme například Most pro kočku, Viking Vik a vlk, sedlčanské pověsti podle předlohy místního zvěrolékaře a nadšeného amatérského historika MVDr. Karla Bazala, poetické Varieté pana Šlose či Lakomá Barka a Tři sestry a jeden prsten z Werichova Fimfára. Představení nejenže byla velmi úspěšná v našem regionu, ale některá z nich překročila i jeho hranice a zavítala do města hlavního. Mám nyní na mysli např. vystoupení v Clam-Galassově paláci roku 2009 s představením sedlčanských pověstí, nebo představení pohádek z Fimfára, které jsme odehráli v jakémsi pražském průjezdu neboli pasáži. A tak dále, atd.
Jak to bylo ještě dál a jak je to nyní
Inu…
Děti rostly, rovněž u určitých dospělých z řad našich členů či přátel se projevila touha po divadelních prknech, a tak se z dětského loutkového divadla pozvolně stávala rovněž i scéna činoherní. Zlomovou událostí byla v tomto ohledu inscenace hry Čarodějův učeň, v níž účinkovala kromě třech dívek celá chlapecká, v té době již značně pozdně pubertální, část souboru a rovněž několik starších, téměř starých, herců. Jako protiváha tohoto představení byla o nějaký čas později inscenována Lorcova hra Dům Bernardy Alby, kde nehrál žádný chlapec ani muž (kromě Adama Říhy, který tam hrál na kytaru), naopak se zde blýskla celá „osiřelá“ dívčí část souboru, skládající se tehdy z téměř dospělých a racionálně uvažujících dívek, jejíž talent byl umocněn strhujícími výkony krásných, zralých žen, jejichž herecký um se zde ukázal v celé nádheře.
A dál už to šlo fofrem. Veleúspěšné inscenace několika Havlových her (Zahradní slavnost, Rodinný večer, Ela, Hela a stop, Žebrácká opera), Osm žen, Elling a Kjell… a do toho nově i listování. A do toho stále fungující loutkové divadlo, i když už nikoliv v rukou dětí, ale v rukou skvělých a nadšených loutkovodiček a hereček, které hrají pohádky nejen pro školkové a školní děti, ale i jejich rodiče. A tak to máme dosud, hrajeme rádi a téměř všude, kam si nás pozvou, ať je to Horní nebo Dolní.
A baví nás to.
